Upíři & tuberkulóza

Lidé měli od nepaměti strach ze všeho neznámého a tajuplného. Zvláště věci, které se nás bezprostředně dotýkaly nebo mohly dotýkat, v nás vždy vyvolávaly téměř panickou hrůzu. Snaha odpovědět na otázku, čeho konkrétně se vlastně bojíme, není náhodná. Stojíme na prahu nového tisíciletí. Koncem 1. tisíciletí byl strach z neznámého příčinou vzniku kultu satana a černé mše. Konec 19. století doprovázel nebývalý zájem o okultismus, spiritismus, “médiumismus“, náboženství Dálného Východu a o předpovídání budoucnosti. Dnes, na prahu nového milénia, všechny tyto tendence nejenom že ožívají, ale zažívají nebývalou, nikdy předtím nezaznamenou konjunkturu. Pozorujeme nebývalou prosperitu astrologů, s neklidem sledujeme obrovský zájem o satanismus a o vše, co s tímto fenoménem souvisí a téměř ani nestačíme sledovat další jiné podobné tendence. Proč tomu tak je? Je to strach před něčím neznámým a nevyhnutelným, co se stane a k čemu dojde anebo se jedná jen o módní trend; trend, který se však neobjevuje jen tak z ničeho nic? Anebo se jedná o prostou skutečnost, že chuť bát se tkví hluboko v každém z nás a že díky strachu zažíváme velice příjemný nárůst emocí a téměř bezbřehého vzrušení? Ny tyto otázky by asi nejlépe dovedli odpovědět psychologové, sociologové a možná, že i psychiatři.

Jednou z nejzáhadnějších a nejtajuplnějších věcí, kterých jsme se báli a i dnes se bojíme asi nejvíce, byli bezpochyby neživí a ani nemrtví pronásledující naše předky, čili upíři. Nikdy se nic tak dlouho a intezivně neproplétalo (a stále neproplétá) oficiálními i neoficiálními dějinami lidstva jako právě fenomén vampýrismu.

Upír vysával lidem krev. Tuto svou bohunelibou činnost začínal od svých nejbližších příbuzných, pak napadal své přátelé a nakonec každého, na koho narazil. Všichni lidé, které upír napadl, umírali a po nějaké době se probouzeli jako upíři. Tímto způsobem tento hrůzostrašný řetězec smrti stále přetrvával. Nebylo v lidských silách ho přerušit. V době, kdy fenomén vampýrismu oficiálně existoval, byly takto vysvětlovány tehdejší obyvatelsvo Evropy úděsně decimující epidemie infekčních onemocnění, jakými byly například epidemie moru a cholery.

Jak lidé bojovali proti „epidemiím“ vampýrismu? V odborné démonologické literatuře je nejvíce místa věnováno právě otázce eliminace upírů. Existovaly doslova tisíce zaručeně účinných metod, jak zlikvidovat upíra. Jednou z nejméně drastických metod eliminace upíra bylo vynesení osoby podezřelé z vampýrismu za hranici osady, ve které dříve žil, například do bažin a ponechání ho jeho osudu mimo hrob, do kterého byl pohřben. Další z řady méně drastických metod bylo navrtání nebožtíkova hrobu a vlití do něho svěcené vody.

Více drastické metody se již přímo týkají samotných těl nebožtíků podezřelých z vampýrismu. Jednotlivé eliminační metody se lišily podle geografického místa a historického údobí, ve kterém byly aplikovány. Těla nebožtíků - upírů byla vykopávána z hrobů a byly jim protínány šlachy pod koleny, aby nemohli chodit. Jejich těla byla vykopávána a ukládána zpět do hrobů tváří dolů, aby kousali do země a nikoliv do lidí. Velice často byly nebožtíkům - upírům vkládány do úst kartičky s nápisem Ježíš. Tento velice jednoduchý magický prostředek měl eliminovat jejich přerod v upíra.

Nejdrastičtější metody eliminace upírů začínaly uříznutím jejich hlavy. Uříznuta hlava pak byla umístěna nebožtíkovi buď mezi nohy nebo pod jednu nebo pod druhou jeho paži. Jednoznačně nejpopulárnější metodou eliminace upírů bylo probíjení jejich srdce pomocí zašpičatělého dřevěného kůlu. Tyto kůly musely být připraveny zásadně z osikového, dubového, javorového (pouze z javoru-klenu) nebo lipového dřeva. Kůly byly vráženy jak do srdce upíra, tak také do jeho lebky. V některých regionech, například na Ukrajině, byly dřevěné kůly vráženy upírům do zadku. Když nebyly kůly k dispozici nebo když se jednalo o jinou démonologickou školu, byly namísto dřevěných kůlů používány náboje do palných zbraní odlité ze stříbra a velké kovové hřeby. Byly to jednak velké tesařské hřeby nebo poněkud menší podkovářské hřeby. Tyto hřeby byly vráženy do nebožtíkovy lebky nebo do srdce; nejčastěji však do jeho lebky přímo doprostřed čela.

Kromě těchto drastických metod eliminace upírů byly také používány jiné, elegantní, velice rafinované metody mající za cíl zabránit upírovi jeho hlavní pracovní činnost: sání krve. Nebožtíkovi byly za tímto účelem vráženy do měkkého patra přímo pod jazykem trny (z růží, trnek nebo akátů). To mělo když ne zabránit, tak účinně snížit možnost sání krve z těl jeho obětí. Kromě toho byly tyto trny vráženy upírům také pod nehty. K dalším preventivním opatřením tohoto typu patřilo rozvěšování česneku na místech, kde byl předpokládán upíří útok. Stejně účinně byl schopen zadržet případný upíří útok jakýkoliv posvěcený kříž.

Když všechny tyto metody selhaly, bylo nebožtíkovo tělo vykopáno a na křižovatkách významných cest bylo spáleno na hranici. Prach z upírova těla pak byl následně rozprášen do všech světových stran.

Stejně jako nespočet generací lákalo vše tajemné, tajuplné a hrůzostrašné, co bylo s fenoménem vampýrismu spojeno, tak také tento fenomén soustřeďoval zaslouženou pozornost vědců, jejichž zájem měl jednoho jediného společného jmenovatele: snahu přijít upírům, vampýrům, strigám, zombie, nekromantům a dalším podobným „bytostem“ na kloub. Zdá se, že výzkumy britských a amerických vědců z poslední doby vnesly konečně do této problematiky dlouho očekávané světlo.

Američtí antropologové odhalili více než tucet případů nálezů kosterních pozůstatků lidí, které svědčí o jejich vykopání a následném znovuzakopání. Záznamy na místních matrikách odhalily tucty případů, kdy lidé vykopávali těla svých mrtvých příbuzných ve víře, že to jsou upíři.

Celá historie začala ve Spojených státech. Více než jedno století ležel příběh o upírech v Nové Anglii dokonale ukrytý ve štěrkovišti ve východním Connecticutu. Jednoho dne děti hrající si na tomto štěrkovišti našly lidskou lebku. Na místě se ihned objevila státní policie následovaná FBI. Celá oblast kolem nálezu byla uzavřena. Nalezená lebka nebyla „čerstvá“. Byla stará více než sto let. Archeolog Nick Bellantoni vedl skupinu vědců, která se snažila přijít na to, odkud tato lebka pochází. Těžba štěrku byla zastavena a byly zahájeny výkopové práce. Nález lebky svědčil o tom, že pod štěrkem se pravděpodobně nachází bývalý hřbitov. Archeologové se dali do práce. Odhalili hroby 27 lidí ve věku od 6 měsíců do 70 let. Každé tělo bylo hlavou orientováno na západ. Tato poloha nasvědčovala tomu, že se jedná o starý křesťanský hřbitov. Většina starých koloniálních hřbitovů měla hroby orientovány právě tímto směrem. Podle konceptu Kristova zmrtvýchvstáníopustí duše nebožtíka v den pohřbu hrob a odebere se na věčnost. Nejdříve se nenašlo nic neobvyklého, ale pak skupina archeologů narazila na hrob č. 4. Na zbytcích víka truhly našli archeologové písmena J. B. – iniciály zesnulého. Byl to běžný postup v 19. století, ale to, co našli v hrobě, už vůbec nebylo obvyklé. V běžném novoanglickém hrobě byla těla normálně natažená. Ale tato kostra byla upravena tak, aby tvořila seskupení ve tvaru lebky s překříženými kostmi. Po smrti nebožtíka J. B. někdo otevřel jeho hrob a zcela záměrně uspořádal jeho kosti právě tímto způsobem. Bellantoni již otevřel více než stovku novoanglických hrobů, ale ještě nikdy neviděl nic podobného. Aby přišel této záhadě na kloub, potřeboval Bellantoni pomoc soudního patologa.

Poslal kosti Paulovi Slezickovi, správci Národního amerického institutu zdraví a medicíny. Ten konstatoval, že o lebce J. B. je možné říci několik věcí: nadočnicové oblouky lebky naznačovaly, že šlo o muže. Velké žvýkací výběžky na horní čelisti těsně za uchem svědčily také o tom, že se jedná o lebku muže. Lebka J. B. také vykazovala některé patologické změny. Ještě před smrti J.B. mu chybělo několik zubů. Když se J. B. usmíval, měl v v ústech na místě chybějících zubů velkou díru. Také obratle z páteře J. B. vykazovaly určité změny. Obratle pocházející z trupní části páteře měly výrazné výrůstky svědčící o tom, že J.B. trpěl osteoartritidou páteře, takže už během života byl zcela určitě sužován velkými bolestmi páteře. J. B. byl aktivním novoanglickým farmářem; pravděpodobně měl rodinu a vlastní děti. Nebyl nikým vyjímečným. Ale co je zvláštní, po jeho smrti si lidé mysleli, že byl zlomyslný a vrátil se z hrobu.

Bellantoni již slyšel zkazky o novoanglických upírech. Je možné, že kosti J. B. jsou hmatatelným důkazem o pravdivosti těchto příběhů. Bellantoni si přizval k řešení této záhady experta na lidové příběhy, Michaela Bella. Bell se začal hrabat v místních archívech. Hledal písemné záznamy týkající se příběhů novoanglických upírů. Podařilo se mu najít několik zmínek o hrobech, které se podobaly hrobu J.B. Tyto hroby byly stejně narušené jako hrob J. B. Bell byl přesvědčen o tom, že se jedná o špičku ledovce. Když máme k dispozici záznamy o zhruba 18 – 20 případech, tak ty reprezentují jen malou část všech těch případů, které se skutečně staly: Comberland, 1796; Woodstock Green, 1829; Julliet City, 1854, atd. Bell prozkoumal veškeré detaily každého případu popisujícího novoanglické upíry a zjistil určité souvislosti.

Příběh obvykle začínal na zasedání místního zastupitelstva, kde lidé žádali o vykopání těl svých milovaných zesnulých. S vědomím a povelením místních úředníků rodina zemřelého vstoupila na hřbitov. Nad jejich domovy visela kletba. Mnoho příbuzných zemřelého bylo na samé hranici smrti. Předpokládali, že se jedná o dílo upíra – neklidné duše zemřelého, který každý den v noci vychází z hrobu, aby číhal na živé lidi. Příbuzní zemřelého museli jít na hřbitov a exhumovat těla svých rodinných příslušníků. Hledali tělo toho pravého „nemrtvého“, který se trochu lišil od ostatních zemřelých. V rodinách umírají lidé, které jejich příbuzní mají rádi. Když neudělají něco hmatatelně konkrétního, co by mu zabránilo provádět nekalé činy, zemřou další členové této rodiny a pak i další lidé z jejich nejbližšího okolí.

Příbuzní hledali na mrtvém upíří znaky. Je pozoruhodné, že někdy našli tělo, které vypadalo jako živé. Ve skutečnosti však jde pouze o důsledek jedné z několika fází přirozeného rozkladu mrtvého těla. Existují určité důkazy, které nám pomáhají vysvětlit to, co nacházíme v lidových příbězích z Evropy a také z Nové Anglie. Po smrti už nehty nerostou. Nehty zdánlivě vypadají delší, protože měkké tkáně pod nimi vysychají a stahují se. Podobné to je i s vlasy. Když tkáně na tváři vysychají, vlasy vypadají delší. Tyto skutečnosti se dají velice jednoduše vysvětlit, když znáte proces rozkladu lidského těla. Pro rodinu zemřelého však tyto znaky znamenaly, že našli upíra. Otevřeli jeho hrudník, vyňali z něho srdce, plíce a játra, která pak spálili. Nyní, téměř sto let po podobném incidentu v Nové Anglii, je Bell přesvědčen o tom, že už ví, co všechny tyto příběhy spojuje. Zjistil, že v každém případě, kdy daná mrtvola byla podezřela z upírství, nebožtík zemřel na jednu a tutéž chorobu. To, co všechny tyto tzv. upíry spojuje, je skutečnost, že všichni zemřeli na tuberkulózu. A většinou zemřeli relativně mladí. Před občanskou válkou v Americe byla tuberkulóza v této části světa nejčastější příčinou smrti. Každé čtvrté úmrtí v Americe v té době měla na svědomí právě tuberkulóza. Choroba se záhadně přenášela z města do města, z rodiny na rodinu. V té době nikdo nevěděl, že původcem tohoto zákeřného onemocnění je bacil – bakterie Mycobacterium tuberculosis, která se šíří vzduchem ve formě tzv. kapénkové nákazy, téměř identicky jako např. virus chřipky. Nikdo nevěděl, jak tuto chorobu léčit. Byly známy pouze její smrtelné příznaky.

Plíce se rozpadají. Už nestačí zabezpečit dostatečné množství kyslíku pro tělo. Postižený jedinec viditelně chřadne. Doslova se stává slabším a slabším a bladším a bledším. Vypadá jako“živá mrtvola“. Velice často kašle, vykašlává velké chuchvalce krve, pak i plic. Tyto charakteristické symptomy posledního stádia tuberkulózy se skutečně podobají naším představám o tom, jak vypadá člověk, kterého napadl upír. Podle Bella tuberkulóza vysvětluje také onen nejstrašnější aspekt celé víry v upíry: Na hřbitovech, po spálení nebožtíkových orgánů, rodiny zemřelých „upírů“ doslova snědly popel z infikovaných orgánů spolu se zpečenými zbytky těchto orgánů v zoufalé snaze zastavit smrt. Věřili, že se takto „vyléčí“. Bohužel, opak byl pravdou. Nejenom že se nevyléčili, ale nevědomky šířili chorobu dále.

Položme si otázku: Stalo se to také opravdu i s J.B? Vysvětluje tuberkulóza, proč právě J. B. byl takto postižen? Paul Slezick si chtěl tento předpoklad vyzkoušet. Když se mu podaří najít stopy po tuberkulóze, měl by první skutečně hmatatelný důkaz o spojení mezi příběhy o upírech a touto chorobou. Během analýzy kosterních pozůstků J. B. Paul Slezick důkladně prozkoumal povrch všech kostí. Na vnitřním povrchu levých horních žeber Slezick objevil nápadné bělavé skvrny. Byly to pozůstky reakcí kostní tkáně, které jsou příznačné právě pro tuberkulózu. Když dorazila k týmu archeologů Slezickova zpráva a když se ukázalo, že J. B. zemřel na tuberkulózu, všechno do sebe dokonalo zapadalo. Nyní bylo možné logicky vysvětlit archeologické nálezy a jejich spojitost s příběhy o upírech na jihu Nové Anglie. Bellantoni je přesvědčen o tom, že rodina J. B. věřila, že J. B. rozšiřuje tuberkulózu i po smrti. Proto otevřeli jeho hrob, aby spálili jeho orgány a zkonzumovali jejich popel. Ale díky souhře náhod zjistili, že z J. B. už je jen kostra. Aby mu zabránili opouštět hrob, „překřížili mu nohy“. Ať tak či tak, „upír“ J. B. byl zlikvidován. Mysleli si, že J. B. byl nemrtvý, a že právě díky tomu stále vycházel z hrobu a živil se na svých příbuzných a rozšiřoval tak chorobu. Byli to zoufalí lidé, kterří se snažili zachránit živé lidi a když všechno ostatní selhalo, doufali, že toto snad pomůže. Vykopali tedy J. B. z jeho hrobu a snažili se vše ukončit.

Vědci zjistili, že jak v Americe, tak i v Evropě byly příčinou vzniku smrtelných chorob právě „nájezdy“ upířích incidentů. V Evropě to byl mor (původcem moru je také bakterie - Yersinia pestis) a cholera (původcem je rovněž bakterie - Vibrio cholerae); v Americe to byla tuberkulóza. V době, kdy lékaři neměli dostatek odpovědí na otázku, co je pravou příčinou úmrtí, lidé hledali jiná vysvětlení. Vytvořili postavu upíra, tvora, který šíří smrt i po své smrti.

Co říci závěrem? Stejně jako fenomén vampýrismu, končí podobným logickým vědeckým vysvětlením také většina jiných paranormálních fenomenů. To, zda větší vzrušení přináší vzývání vědeckých bohů v laboratořích – v nejvelkolepějších chrámech současnosti nebo bání se při čtení hororových příběhů či při sledování filmových kreací o bytostech, které vznikly a existují v jiných chrámech – v tajuplných chrámech naší bezbřehé představivosti, je přísně intimní záležitostí každého, kdo se o to někdy aspoň jednou pokusil. Na druhé straně, holdování oběma neřestem poskytuje rozhodně větší dávku vzrušení než preference jen jedné z nich. A proto neváhejte, vědecky bádejte a přitom se bojte upírů. Co když ve skutečnosti je všechno úplně jinak a jistá dávka strachu je přece jen na místě?

All rights reserved. No part of this material may be reproduced in any form or by any electronic or mechanical means, including information storage or retrieval systems, without permission in writting from the author.